#02. koupě velkostatku

Pardubický velkostatek se začal formovat již v roce 1491, když zámožný moravský šlechtic Vilém II. z Pernštejna (kolem 1435 – 1521) koupil pardubické panství (s hradem Kunětická hora a městem Pardubice), které rozšířil na rozlohu třikrát tak velkou, než mělo dosud největší středověké dominium rožmberské. Pod jeho vedením byla vybudována unikátní soustava rybníků na Pardubicku, která zahrnovala více než 200 rybníků (viz Hana Papežová: Analýza historického vývoje rybníků na Bohdanečsku, ČVUT Praha, 2018, s. 14). Vischerova mapa z roku 1688 přináší jejich seznam a ne cela přesnou lokalizaci (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 3432 Panství pardubické 1688. Faksimile mapy Jiřího Matouše Vischera, tisk 1948, 4 listy + studie Bedřicha Matějčka: Dějiny pardubického rybníkářství). Z nich zhruba polovina byla napojena na Opatovický kanál (viz Anna Leglerová: Minulost a současnost krajiny bývalé rybniční soustavy Opatovického kanálu. PřF UK Praha 2019), zbývající se rozkládaly kolem Pardubic jižně a východně od hraniční řeky Labe.

Od Pernštejnů pardubické panství v roce 1560 odkoupil sám český král a římský císař Ferdinand I. Habsburský (1503–1564) a stalo se majetkem české královské komory v Praze. Ta ho řídila prostřednictví úředních instrukcí, které se týkaly nejenom hospodaření, ale i záležitostí daňových, správních, soudních a poddanských (viz Radek Strejček: Hejtmanská správa komorního velkostatku Pardubice v letech 1679 – 1681, Univerzita Pardubice 2017, s. 31-39). Územní rozsah pardubického panství v roce 1845 dokumentuje jeho generální mapa (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 3428 Generální mapa panství Pardubice, Josef Urban 1845). V roce 1855 bylo panství zastaveno na umoření státních dluhů Rakouské národní bance, od níž v roce 1863 velkostatek s obcí Čepí (nebyla součástí pardubického panství Pernštejnů, ale byla zakoupena královskou komorou až na konci 17. století a nadále sdílela jeho osud) v dražbě získala akciová společnost c. k. Rakouský úvěrní ústav pro obchod a průmysl (společně s Leopoldem rytířem von Lämmel), aby ho následně mohla se ziskem zpeněžit (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Historie záchrany významné přírodní a kulturní památky. In: Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 144).

Kupní smlouva na panství Pardubice k datu prodeje 25. 6. 1863 a protokolárního předání 16. 8. 1863, jež byla sepsána až 13. 7. 1866 a kterou schválil 28. 7. 1866 c. k. ministr financí Jan hrabě Larisch-Mönnich (1921-1884), podrobně popisuje průběh a podmínky tohoto prodeje, jehož proces trval několik let (v překladu Mgr. Kryštofa Kouřila, Ph.D.): "Ředitelství privilegované rakouské Národní banky ve Vídni prodává na základě dohod uzavřených s c. k rakouskou finanční správou a schválených Jeho c. k. apoštolským Veličenstvem ze dne 18. října 1855 a 3. ledna 1863 státní panství Pardubice, nacházející se v Chrudimském kraji v Čechách a zapsané v hlavní knize zemských desk, písmeno P, svazek 1, strana 49, a to společně se vsí Čepí a s veškerým právním příslušenstvím za podmínek oznámených během veřejné dražby tohoto státního panství dne 29. dubna 1863 c. k. privilegovanému rakouskému Úvěrnímu ústavu pro obchod a živnosti a panu Leopoldu rytíři von Lämmel za cenu 4.151.000 zlatých, tj. čtyři miliony sto padesát jedna tisíc zlatých rakouské částky" (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 575 Prodej velkostatku 1866, karton 1).

Nový majitelé ho ke snadnějšímu a výnosnějšímu odprodeji rozdělili na 9 dílů. Čivice koupil 5. 11. 1864 za 285 tis. zlatých Karel hrabě Chotek z Chotkova a Vojnina (r. 1869 je získal za odhadní cenu 317 tis. zlatých hrabě Bohuslav Chotek), Krakovany r. 1868 Eliáš Fischer z Kolína, Dašice získala v roce 1868 firma Jana Liebiga a spol., dále byl odprodán les Chrást, Žernovský les se 7 rybníky, pivovar v Dašicích, rybníky u Krakovan a Borku, lesy v Labské Týnici a mnoho menších rybníků a lesů. "Kunětickou Horu nabízela akciová společnost k samostatné koupi za 80.000 zl., ale nebylo kupce" (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 14).

Zbývající část pardubického velkostatku (a obec Čepí) si akciová společnost ponechala až do 18. 6. 1881, kdy ho včetně jeho hospodářského zázemí a sídla na zámku v Pardubicích i zříceniny hradu Kunětická hora koupil rytíř Dr. Richard Drasche-Wartinberg (18. 3. 1850 - 3. 7. 1923) - rakouský velkoprůmyslník, také uznávaný geolog, cestovatel a malíř (krajinář), jenž byl 13. 8. 1883 císařem Františkem Josefem I. povýšen na barona.

Kupní a prodejní smlouva byla podepsána ve Vídni, vrchním správcem velkostatku byl zplnomocněn Otakar Korselt (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 576 Prodej velkostatku 1881, karton 1). Koupi velkostatku zajišťoval Arthur Drasche-Lázár de Thorda (1849-1940), c. k. horní rada, jenž jako bratranec Dr. Richarda Drasche-Wartinberg byl generálním ředitelem jeho dolů a statků ve Vídni. Jeho podpis se také nachází na drtivé většině dopisů, které Pardubický velkostatek (od prvního ze dne 7. 7. 1881, jenž je určen bývalému vrchnímu správci Josefovi Vranému) až do roku 1919 obdržel z Vídně (viz např. SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 2097 Korespondence 1881 [1832-1889], karton 1017).

Některé podrobnosti o prodeji zveřejnily německy psané noviny Pester Lloyd ve zprávě z Vídně datované 20. červnem: "Prodej panství Pardubice byl uzavřen teprve dnešního dne. Kupcem je pan dr. Drasche. O panství se měl ucházet také baron Königswarter [Moritz von Königswarter (1837-1893), vídeňský podnikatel a průmyslník židovského původu, majitel velkostatků v Čechách (Nejdek, Děpoltovice, Horní Chodov) i na Moravě (Šebetov)], avšak nezískal jej, neboť jeho nabídka byla nižší, než pana Drasche. Hlavní překážku prodeje představovala skutečnost, že se na panství nenachází žádný cenově odpovídající zámek a kupec je tudíž nucen ihned vynaložit několik stovek tisíc na stavbu pěkného zámku [Zámek Pardubice od druhé poloviny 16. století, kdy přestal být využíván jako panské sídlo, prakticky chátral.]. Pan von Drasche, který tomu nepřikládá váhu, získal panství tím snáze, že je pronajato a nový majitel pouze inkasuje nájmy [Jak vyplývá z podacích protokolů, z panství byly pravidelně do Vídně zasílány hospodářské a lesní důchody.]. Vedle berního ústavu byli držiteli třetiny dědicové pražského bankéře Lämmela [Leopold von Lämmel (1790-1867), pražský podnikatel a průmyslník židovského původu, 1861-1867 poslancem českého zemského sněmu za německé centralisty.], a sice pan Javal z Paříže [Léopold Javal (1804-1872), pařížský bankéř židovského původu, zeť Leopolda von Lämmel a manžel jeho dcery Augusty (1817-1893).], paní profesor Czermak z Vídně [Maria Anna vol Lämmel (1829-1880), manželka Johanna Nepomuka Czermaka (1828-1873), rakouského lékaře a profesora medicíny na rakouských a německých univerzitách.] a dědicové pana von Ladenburg, který se oženil s jednou z Lämmelových dcer [Julia von Lämmel (1823-1874), provdala se za vídeňského bankéře Ludwiga Ladenburga (1817-1877) rovněž židovského původu, majitele bankovního domu Ladenburg & Co., v letech 1873-1877 poslance Říšské rady za Stranu ústavověrného velkostatku.]. Zisk berního ústavu z této transakce se nedá specifikovat, neboť z něj musí být odečteno odstupné pro úředníky, jakož i provize z prodeje. Berní ústav v každém případě učinil moudře, když se rozhodl panství prodat, jelikož banka nesmí své peníze imobilizovat" (viz Pester Lloyd č. 169 ze dne 21. 6. 1881 s. 8, přeložil a poznámkami opatřil Mgr. Kryštof Kouřil, Ph.D.).

Zajímavé údaje ekonomického charakteru přinesl list Mährisch-schlesischer Correspondent (Moravsko-slezský dopisovatel),
vydávaný mezi lety 1877-1917 v Brně, a sice pod názvem Domänenverkauf (Prodej panství) v č. 141 z 23. června 1881: "Panství Pardubice bylo za obnos 2 020 000 zlatých prodáno Richardu von Drasche; téže [panství] vykázalo roku 1880 čistý zisk 97 200 zlatých a je evidováno v bilanci Rakouského ústavu úvěrního (Österreichische Kreditanstalt) pod částkou 1 140 000 zlatých; hodnota velkostatku je nicméně na základě výnosů v uplynulém roce oceněna na 1 170 000 zlatých; bilanční zisk úvěrního ústavu se vyčísluje na 207 000 zlatých" (přeložil Mgr. Kryštof Kouřil, Ph.D.).

Zatímco management velkostatku se o změně majitele dozvěděl dopisem z Vídně, který odeslal dřívější vlastník dne 20. 6. 1991 (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 2097 Korespondence 1881 [1840-1915], karton 1018), veřejnost o prodeji informovaly noviny Pernštýn 24. 6. 1881: "Velkostatek Pardubice jest skutečně prodán úvěrním ústavem a sice ryt. R. Draschemu za 2,020.000 zl. Kupní smlouva podepsána byla již minulou sobotu. Úvěrní ústav koupil velkostatek ten v roku 1863 veřejnou dražbou za 1,813.000 zl. a v době užívání vynášel statek ten úvěrnímu ústavu značného výtěžku, jelikož hospodářství zavedeno bylo tím způsobem, aby jen ústav z něho těžil, nehledíc nikterak k tomu, zda i hospodaření to jde velkostatku k duhu. Nyní ovšem toužebně se očekává, jaké bude hospodářství nového majitele a má se za to, že nebude to as nikterak o něco lepší jak dosud" (s. 217). Vnímáte tu skepsi a nedůvěru?

Proč vlastně Dr. Richard Drasche-Wartinberg (1850-1923) bývalé panství koupil?

Na tuto klíčovou otázku prozatím neznáme jednoznačnou odpověď. Uvážíme-li, že nový majitel velkostatku na Pardubicku nerozvíjel aktivity průmyslového charakteru a ani se tam do nově vznikajících továren nezapojoval (ačkoliv v Rakousku zaměstnával tisíce dělníků a  vlastnil řadu průmyslových cihelen, v Čechách od místních dodavatelů kupoval i cihly), ale staral se "pouze" o správu a pronájem nemovitostí (pronajímal také pivovary v Pardubicích i Semíně a zemědělské poplužní dvory kromě nově v roce 1886 vybudovaného dvora Hrobického), přičemž vlastním personálem zajišťoval hlavně rozsáhlé lesní hospodaření, pak pravděpodobně mohlo být důvodů vícero:

1. Koupě se uskutečnila necelý rok po smrti jeho otce Heinricha Drasche-Wartinberg (19. 4. 1811 - 24. 7. 1880), který "ve Vídni průmyslem cihlářským nabyl ohromného jmění přes 20 milionů zlatých“ (viz Našinec, 28. 7. 1880, s. 2). Po roce 1869 shromáždil ve svých rukou významný podíl akcií vzájemně se ovlivňujících společností, které měly v monarchii klíčové postavení, a tak rozhodujícím způsobem ovlivňoval její hospodářství. Heinrich Drasche se tak v posledním desetiletí svého života podílel na strukturální změně rakouské ekonomiky 19. století od podnikatele k finančníkovi, od velkého průmyslníka k velkému kapitalistovi (viz Grete Merk: Zwei Pioniere der österreischen Industrie Alois Miesbach und Heinrich Drasche. Hermann Böhlaus Nachf., Graz 1966, s. 95). Pokud je pravdivá informace, že kapitálově ovládl c. k. Rakouský úvěrní ústav pro obchod a průmysl, který vlastnil velkostatek Pardubice od r. 1863, pak transakce vyčlenění velkostatku z tohoto majetku mohla posloužit k vypořádání dědictví, neboť Dr. Richard Drasche-Wartinberg (1850-1923) byl univerzálním spoludědicem se svou mladší sestrou Luise (1853-1924).
   
2. Pardubický velkostatek byl svobodný statek, jehož vlastnictví bylo zapsáno v deskách zemských Království českého, a proto s jeho vlastnictvím byl do roku 1848 spojen výkon vrchnostenských práv, po roce 1860 z něj plynulo volební právo v kuriích velkého statku v českém zemském sněmu a do roku 1907 volební právo v poslanecké sněmovně říšské rady. Pouze z držby šlechtického velkostatku vyplývala pro jeho majitele možnost exkluzivní účasti na politickém životě monarchie, ať už v jejích samosprávných nebo zákonodárných orgánech (viz Luboš Páťal: Česká šlechta ve II. polovině 19. století. Šlechtický velkostatek v Čechách na přelomu věků... Univerzita Karlova, Praha 2013, s. 56).
3. Ačkoliv Velkostatek Pardubice měl v Čechách mírně podprůměrnou velikost (viz Luboš Páťal: Česká šlechta ve II. polovině 19. století. Šlechtický velkostatek v Čechách na přelomu věků... Univerzita Karlova, Praha 2013, s. 37), kromě jedinečné historie sahající k slavnému rodu Pernštejnů měl ještě jednu výjimečnost: jeho součástí bylo více než 6 tisíc ha zemědělských pozemků, povětšinou honebních. Dle císařského patentu ze dne 7. 3. 1849 mohl každý, kdo vlastnil alespoň 200 jiter souvislých pozemků, provozovat svoji honitbu, na ostatních pozemcích patřilo právo honitby obci. A právě provozování honitby, byla jednou ze zásadních podmínek příslušnosti k aristokracii. Na Pardubicku obzvláště, neboť to bylo ve druhé polovině 19. století významných centrem parforsních honů v monarchii. Pro tento důvod svědčí i prioritní stavba Lovčího zámečku pod Kunětickou horou v Rábech (1882).
   

V jakém stavu byl velkostatek v roce 1881?

Velikost území, na kterém se tehdy Pardubický velkostatek rozkládal, částečně dokumentuje Mapa panství Pardubice z roku 1882 od lesníka Otakara Seidla: "Mapa je kolorována, vodní toky modře včetně rybníků, zaniklé rybníky žlutě, lesy kolorovány šedivě. Zobrazeny jsou cesty a silnice, včetně železnice. Popsané jsou lesní revíry." Z budov jsou vyznačeny hájovny a významné budovy: sídlo velkostatku na zámku v Pardubicích, pod troskami hradu Kunětické hory čerstvá novostavba Lovčího zámečku (1882) ještě bez rozestavěné hájenky č. p. 40, v Rábech starobylý Jägerhaus č. p. 22, v Hradišti na Písku dnešní Restaurace u Nouzů, sídla dvorů Hradiště-Brozany, Ždánice a Semtín,... Barevně jsou odlišeny hranice se sousedními dominii (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 3430 Mapa panství Pardubice 1882). Tato mapa ovšem není zcela přesná, neboť nezahrnuje obec Čepí a některé obce vyjmenované v kupní smlouvě (Březhrad, Čeradice, Dašice, Holice, Chrčice, Jankovice, Komárov, Lhota pod Libčany, Lhota pod Přeloučí, Moravanský, Ostřetín, Platěnice, Prachovice, Sedlice, Slepotice, Škudly, Vinařice).

Dobová svědectví popisují, v jakém stavu Dr. Richard Drasche-Wartinberg velkostatek koupil: "Rybníky na Pardubicku byly většinou vypuštěny k účelům polařským. Kanál Opatovický, který vede skorem tři kr. metry vody ve vteřině, slouží nyní skorem jenom mlynářům, kteří odvádějí panství pardubickému co majetníku nepatrné poplatky. Teprve v nejnovější době zanáší se p. baron Drasche, nynější majetník panství, použitím onoho proudu k opětnému, třeba periodickému napájení znovuzřízených ploch rybničních a ku zavlažování velkých ploch lučních" (viz Antonín Němec: Úpravy vodní v Čechách ku prospěchu hospodářství, Praha 1886, s. 10).

Nový majitel velkostatku "hleděl uvésti do řádného stavu vše, co se dosud dalo napravit. Učinil energicky konec dosavadnímu vandalskému hospodaření. Rybníky se zachovanými hrázemi byly znovu napuštěny, rybniční hospodářství moderními metodami obnoveno a louky a pozemky meliorovány" (viz Bedřich Matějček: Dějiny pardubického rybnikářství, in: Mapa pardubického panství 1688. Faksimile mapy Jiřího Matouše Vischera, Praha, 1948).

Také Státní pozemkový úřad v roce 1921 potvrdil, že baron "snažil se zlepšiti velkostatek tím, že provedl v letech 1885-1900 odvodnění pozemků bývalých rybníků v katastru mětickém a nemošickém, zřízením odpadů a drenáže trubkové. Podobně provedl Drasche odvodnění větších komplexů pozemků u dvorů Hrobic a Ždánic a melioraci velkých ploch lučních zejména louky Žernovské, Zástavy, Bříství a Na půlových, které přeměnil v louky zavodňovací. Na sterilních neplodných půdách, po vypuštění rybníků vysazeny byly porosty luční, kterýmžto způsobem byla nově zalesněna plocha ca 300 ha pozemků" (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 14).

Kdysi slavný hrad Kunětická hora byl dávno před začátkem působením barona Drasche na Pardubicku jenom nefunkční zřícenina, poté co ho za třicetileté války roku 1645 dobyla, vyplenila a vypálila švédská vojska. Urbář z roku 1680 popisuje stav hradu v tomto čase takto: "Zámek Hory Kunětické jest od zámku a města Pardubic na půl míle vzdálený a leží za Labem na velkém vrchu a tvrdé skále, od kamene všechen vystavený, kterýž za dob vojny švédské od nepřátel ku spálení a k ruinování přišel, tak že se některé toliko místo klenuté v celosti nachází, ostatní všechno nepřikryté jest, a od dešťův k dokonalému zkažení přichází. Item studnice jest velmi široká a hluboká, nyní však téměř polovicí zaházena a zarumována..."  (viz Josef Nechvíle: Sezemice, Dříteč, Kunětice a Hora Kunětická. 1882, s. 49).

Hrad se stal neobyvatelný a neměl využití, a tak v roce 1754 bylo vydáno demoliční úřední povolení k rozebírání hradních staveb až na úroveň přízemních podlaží (viz Miloš Jiroušek: Kunětická hora od středověku po současnost, 2021, s. 21). Kámen z lomu, jenž také náležel velkostatku, byl užíván při stavbě vojenské pevnosti v Hradci Králové (v letech 1766-1786), ke zpevňování cest a pro další veřejné stavby včetně regulace toků Labe a Chrudimky. Troskám hradu byla opakovaně odepřena státní památková ochrana, která byla již od 31. 12. 1850 pro celou habsburskou monarchii v kompetenci c. k. Centrální komise pro výzkum a zachování stavebních památek (viz Jiří Cásek: Vývoj právní regulace památkové péče, Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2017, s. 15) a jež například v roce 1875 zachránila před zbouráním Zelenou bránu v Pardubicích (viz Jiří Paleček: Malá kronika Pardubicka do konce 19. století, vydal Klub Přátel Pardubicka 2007, s. 67).

Svědectví o stavu Kunětické hory z její návštěvy v roce 1847, kdy byla ještě majetkem české královské komory v Praze, zapsal František Alexandr Heber (1815-1849). Z podrobného německy psaného popisu a zveřejněného plánu je zřejmé, že tehdy již z 1., 2., 3. i 4. brány zbyla jenom torza, z 5. brány díry ve zdivu, že 6. brána neměla střechu a že stav zbytků hradního paláce i kaple byl nevalný. Sděluje, že lom pohltil opevnění jižní strany hradu, a končí konstatováním, že pokud bude těžba pokračovat jako dosud, hrad se do padesáti let zřítí (viz F. A. Heber: Böhmischens Burgen, díl VI., Praha 1849, s. 151-200).

Toto proroctví poněkud zmírnil August Sedláček (1843-1926) o 35 let později v roce 1882 - krátce poté, co baron Drasche Kunětickou horu koupil: "Kopec sám má místy volný spád, jen na jedné straně, kde se z něho již od 300 let kámen vylamuje, srázně se končí; neb na této straně jsou holé stěny, o jichž roztrhání se bedlivě pracuje, tak že se za nějaké století hrad sřítiti musí a Kunětickou hůru potom do všech úhlův světa rozvezou" (viz August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek I., Praha 1882, s. 48). Ve svém stěžejním díle nastavil paradigma nejenom pro veškerá novodobá pojednání o Kunětické hoře (viz Miloš Jiroušek: Kunětická hora od středověku po současnost, 2021, s. 8), ale i pro budoucí argumentaci českých aktivistů a vlastenců, usilujících o záchranu této zříceniny.

Luděk Šorm