#03. lovčí zámeček

Kronika obce Ráby sděluje, že "v roce 1882 započala stavba letohrádku v lese pod Kunětickou horou", který měl sloužit jako reprezentativní sídlo nového majitele velkostatku Dr. Richarda Drasche-Wartinberg (1850-1923) a pro jeho vzácné hosty. Stavbu vedl a projektoval rodák z východočeských Slatiňan, architekt a od roku 1885 první ředitel Uměleckoprůmyslové školy v Praze František Schmoranz ml. (19. 11. 1845 - 12. 1. 1892), který v letech 1874-1884 ve Vídni sdílel kancelář společně s architektem Janem Machytkou (14. 3. 1844 - 28. 7. 1887). Na projekčních pracích a stavebním dozoru se podílel i jeho mladší bratr Jan Schmoranz (7. 2. 1857 - 25. 5. 1899), jenž byl též architektem ve Slatiňanech a od roku 1882 do předčasné smrti ve 42 letech pracoval v architektonické kanceláři jejich slavného otce Františka Schmoranze (30. 12. 1814 - 4. 4. 1902). Byl horlivým českým vlastencem (viz Tomáš Kořínek: Architekt Jan Schmoranz 1857-1899. Život a dílo. Univerzita Hradec Králové 2015), dopisy ke stavbě Lovčího zámečku psal výhradně česky (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 1532 Lesní stavby 1861-1883, karton 492).

Je úžasné, jak rychle šlechtic dokázal od 18. června 1881, kdy koupil pozemky, tak obrovské dílo postavit a vybavit.

Skica umístění Lovčího zámečku

Už koncem roku 1881 měl vybráno místo uprostřed lesa pod Kunětickou horou (na situačním plánku zakreslené 2 obdélníčky na pozemku č. 158 nad cestou č. 159) a vypracován projekt s velmi podrobným rozpočtem investičních nákladů 34.677,74 zl. z ledna 1882 ve Slatiňanech, pod nímž je podepsán František Schmoranz ml. a na jehož základě získal stavební povolení dne 30. března 1882 (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 1532 Lesní stavby 1861-1883, karton 492).

Stavební povolení Lovčího zámečku

Již o půl roku později 4. října 1882 vyšla obsáhlá recenze v novinách Pernštýn s podrobným popisem novostavby a jejího vnitřního vybavení:Stavba loveckého zámku pod troskami hradu kunětického. Na úpatí kunětického hradu ve středu vonných jehličnatých lesů staví nynější majitel zdejšího panství Richard rytíř Drasche rozkošný zámek lovecký. Těžko určiti sloh stavby té, jest to zcela originelní dle způsobu starého českého vesnického domku vystavěný palác, rozměrů ne sice ohromných, avšak při pohledu na něj, zdá se nám, že něco podobného již odedávna nalézá v hlubokých těch lesích; nepřipadne nám ani na mysl, že stavba tak prostinká do hustého hvozdu by se nehodila. Vše, od hřebene střechy až k základům tvoří jemný soulad s krásami lesními, všecky ty ozdoby a celý styl stavby nehodí se skoro nikam jinam, než do stínu tmavých hvozdů. Úzkou stezkou kráčíme od blízké vesničky Ráby vlevo, a tu ze středu mladého lesíka vystoupí široký dřevěný štít budovy a brzy objeví se zrakům našim celá stavba ve vší své majestátnosti. Průčelí zámku čelí ku straně východní, hlavní portál pak jest povýšen do prvého poschodí a vedou k němu po obou stranách široké kamenné schody. Nad portálem vysoko ční krásný dřevěný pavlan na dřevěných, uměle vyřezávaných sloupech. Celá, velmi silná stavba stavena jest z kunětického kamena a z dříví, jejž poskytl na tom místě stávající les. Přízemí jest zcela z kamene, kdežto prvé poschodí vykládáno jest neotesanými kmeny, jejichž konce uměle jsou spojovány. Štít vykládán jest silnými latěmi a střecha kryta břidlicí. Vnitřní zařízení, pokud se dá souditi a pokud lidé pracující – rozumí se že po většině Němci (Vídeňané) – jest asi následující: V přízemí vstoupí se do mosaicky dlážděného korridoru, z něhož po obou stranách stejnoměrně vedou dveře do komnat služebnictva, na straně k průčelí pak nalézá se prostranná místnost pro kuchyň. V prvém poschodí jsou byty pro pány a pro děti. Všecky pokoje ty jsou prostranné, dosti nízké a opatřeny jsou dvojitými místy i trojitými okny i dveřmi. V podstřeší pak najdeme čtyři, ku čtyřem stranám světovým čelící komnaty. Tyto jsou nejlepší ze všech, ne sice pro elegantní zařízení, jako pro rozkošnou vyhlídku, jež oku se zde otvírá. Schody, jež vedou uvnitř z přízemí do prvého poschodí a podstřeší jsou skvostným a drahocenným zábradlím opatřeny. Celá budova, ač z hořlavého materiálu nazvíce se skládá jest důkladně opatřena proti nebezpečí ohně. Nejen že místnosti pod střechou opatřeny jsou dlažbou, jež složena ze chamottových, ohnivzdorných cihelek, ony mají i těžké, železné, hermeticky téměř přiléhající dveře, které nepřipustí vzduchu, jenž by vzniknuvší oheň podporoval.“ Recenzent zmiňuje moderní protipožární opatření v hlavní budově dnes č. p. 38, ale i v sousedství budovu dnes č. p. 58 ("Vedle nacházejí se i důkladné stáje pro koně. Tyto zařízeny jsou, tak že koně stojí na mírně nakloněné ploše, takže všecka nečistota po ní do vedlejšího žlábku se odvádí. Zde máme i byt hajného.“) a že se staví "poblíž důkladný vinný i pivní sklep přímo pod zem" (měl recenzent na mysli dnešní "Hájovnu" č. p. 40 u silnice, jež je nyní jediným podsklepeným domem? Plán k této pohledově stejné novostavbě "neuen Partierhauses" ale sklep neobsahuje, vznikl až v prosinci 1891 a položkový návrh rozpočtu stavby byl předložen ke schválení teprve 14. 7. 1892, tzn. takřka 10 let po recenzi - viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 1533 Lesní stavby 1884-1911, karton 493).

Přes tyto nejasnosti je rychlost stavby obdivuhodná, neboť kolem budov z cihel postavených a obložených kameny či kládami, je ještě rozsáhlý odvodňovací systém podzemních kanálů s klenutým stropem, precizně vyzděným z cihel, dovážených koňskými povozy z cihelny v Podlažicích za Chrudimí. Kolik koňských povozů muselo být současně na trase dlouhé cca 30 km, aby tak rozsáhlé dílo stačily zásobovat? Kolika dělníkům a řemeslníkům dal šlechtic příležitost k výdělku? Ačkoliv recenzent novin Pernštýn zmiňuje pracující Němce (Vídeňany), obsáhlá korespondence naopak dokumentuje, že stavbou byla pověřena pražská stavební akciová společnost Lanna, Na Florenci 35, Praha II, a že mezi dodavateli byli mnozí místní řemeslníci (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 1532 Lesní stavby 1861-1883, karton 492).

Rozpočtované náklady 34.677,74 zl na stavbu Lovčího zámečku v Rábech byly překročeny a dosáhly za rok 1882 částky 38.559,45 zl. (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 2327 Hlavní kniha účetnictví 1882, kniha 617, s. 128-136) a v roce 1883 dalších 13.586,35 zl. (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 2328 Hlavní kniha účetnictví 1883, kniha 618, s. 129-133).

Podle kroniky obce Ráby se dokončovací práce protáhly do roku 1883. Kolaudační souhlas k užívání stavby byl vydán dne 30. 8. 1883: "Na podanou žádost uděluje se povolení ku obývání na lesní parcele č. 158 postaveného loveckého zámku s vedlejším stavením obcí Rábské, jelikož stavba dle stvrzeného nástinu právě dokončena jest." Tehdy Lovčí zámeček dostal číslo popisné 38 (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 1533 Lesní stavby 1884-1911, karton 493).

Lovčí zámeček Ráby 1895

Nejstarší dosud známou fotografii Lovčího zámečku pořídil v roce 1895 pardubický fotograf Josef Pírka (1861-1942), nositel titulu "Dvorní fotograf vévody nassavského", který proslul zvláště snímky z parforsních honů: "Pírkovy fotografie voní nostalgií, vnáší do dnešního přetechnizovaného světa závan poklidné starosvětkosti v to nejlepším slova smyslu. Díky mistrnému zachycení kouzla okamžiku k nám i dnes po mnoha desetiletích jeho snímky promlouvají a vyprávějí dávno zmizelé příběhy elegantních dam a noblesních pánů" (viz Renáta Tetřevová a kolektiv: Pardubický fotograf Josef Pírka, Pardubice 2015, s. 5).

Stavba s prvky českého lidového stavitelství

"Areál letohrádku pojal Schmoranz moderně a velkoryse, k mohutné budově vyprojektoval u přístupové cesty na kraji pozemku dům vrátného či správce, který navrhl v lomovém kameni – převážně pískovci – v kombinaci s režným zdivem. Pálenou cihlu pak komponoval do fasády především v partiích nároží a zejména oken, kde s ní vykládal zkosené okenní parapety a vysoké suprafenestry. V naprosto totožném duchu pojal i fasády hospodářské budovy s konírnami, vystavěné na půdorysu písmene „L“ v bezprostřední blízkosti panského domu. Samotnému domu pak vtiskl podobu velkolepé roubené lidové chalupy, posazené na vysokou kamennou rustiku přízemí. Objektu dominovaly stěny roubené z kulatiny, ozdobné štíty s kuželovým kabřincem a poměrně příkrá střecha. Romantický ráz stavbě dodaly profilované vyřezávané okenní rámy a sloupky pavlače nebo v náznaku pojaté úzké okenice, opatřené motivy květů a srdíček. Hlavní vstup byl ukryt pod rizalitem, řešeným jako patrový pavlačový štít, ukončený kabřincem a ozdobený korouhvičkou ve tvaru jelena. Stavbě na obdélném půdorysu dominovala důsledná symetrie, která rušila společně s pravidelně se střídajícím rytmem malých a velkých oken vernakulární charakter budovy. I díky tomu je dnes stavba nazývána „perníkovou chaloupkou“ a je sídlem muzea perníku provozovaného zapsaným spolkem Království perníku s adresou V Perníkové chaloupce čp. 38. Jak architektonické pojetí hospodářských budov, tak i „moderní komfort“ letohrádku – dodnes patrný v deštěných stěnách a na dekoru dlažby – dávají tušit, že předobrazem tomuto sezónnímu sídlu byl typ anglické cottage. Zdá se však, že Schmoranz s touto myšlenkou pracoval velice volně, a to jak v půdorysu letohrádku, tak i v pojetí jeho exteriéru, který se snažil, i přes původ stavebníka, přizpůsobit rázu východočeské krajiny. Svým pojetím, spočívajícím na hraně mezi tradiční a industriální architekturou, se tyto budovy blíží jihočeskému fenoménu pojmenovanému jako schwarzenberský stavební sloh" (viz Milan Němeček: František Schmoranz ml. (1842-1892): apoštol orientalismu a průkopník uměleckého průmyslu v Čechách. In: Zprávy památkové péče, r. 81/2021, č. 2, s. 149).

Lovčí zámeček v Rábech je výjimečná stavba - je opomíjeným předobrazem slavné České chalupy na Jubilejní zemské výstavě 1891 (viz kolektiv: František Schmoranz st. a rod Schmoranzů ze Slatiňan, Praha 2020, s. 232), čehož si již v roce 1895 povšiml Gustav Schmoranz, pozdější ředitel Národního divadla v Praze: "Tato práce jest prvním moderním upotřebením slohu české chalupy (provedena r. 1882). Jest věru čeho litovati, že nevešla v širší známost alespoň odborníků. Ale zdejší umělecké kruhy, bohužel, všechno, co ve Vídni vzniká, rádi opomíjejí mlčením, i když se tím upřímným vlastencům nejtrpčí křivda činí" (viz Sborník Čechů Dolnorakouských, ed. Jan Karásek, 1895, s. 100). Tento citát dokonale vyjadřuje složitost doby, v níž se nově definoval obsah pojmů vlast, národ, domov, češství,... ve prospěch určitého politického směru nebo politické strany na území, jehož součástí nebyla Vídeň.

K vydání sbírky výkresů českých chalup jako pomůcky k využívání prvků starých lidových staveb českého venkova, jejich součástí i starého selského nábytku a jiných památek pro moderní národní umění vyzvala v roce 1880 Umělecká Beseda v Praze. Ačkoliv se zvláštní komisi, jejímž členem byl i architekt Antonín Wiehl (1846-1910), autor České chalupy na Jubilejní výstavě 1891, nepodařilo výkresy publikovat, provolání Umělecké Besedy nezůstalo bez užitku: "Tu a tam pokusili se jednotlivci o provedení myšlénky, a pokud známo, architekt Fr. Schmoranz použil v praxi motivů z dřevěných českých stavení při budování myslivny u lovčího zámku barona Drasche na Kuněticích" (viz Jan Prousek: Dřevěné stavby starobyle roubené a lidový nábytek v severo-východních Čechách. Praha 1895, s. 2).

Již v roce 1883 Spolek architektův a inženýrů v Království českém uvedl, že se staví "letohrádky, kiosky, nalévárny, altány, kuželníky atd., tedy stavby luxuiorní, při nichž provedení sahá mnohdy k nepěkným vzorům cizím, a které stavby k použitím motivů domácích by nabyly krásného vzevření a zajisté i změny, an se mnohému to opakování vzorů sestárlých již znechutilo. Že jest to možné, dokázal již pan rada architekt Schmoranz, jenž výletní myslivnu velmi pěkně v tom způsobu rozřešil" (viz Zprávy Spolku architektův a inženýrů v Království českém, 1883, s. 54). Měl autor pod termínem "výletní myslivna" na mysli rok starý Lovčí zámeček v Rábech?

Ačkoliv Jubilejní výstava měla mít původně ráz národně zcela neutrální, politické poměry v monarchii i specifická situace českých zemí po přijetí tzv. vídeňských punktací z ledna 1890 způsobily, že německá část vystavovatelů se své účasti vzdala a Zemská jubilejní výstava se stala podnikem výhradně českým, tedy národním: "Zcela přirozeně byla využita i k manifestaci češství, stala se po dobu svého trvání centrem národního života i centrem nacionalismu" (viz kolektiv: Mýtus českého národa aneb Národopisná výstava českoslovanská 1895. Praha 1996, s. 39), například v hodnocení České chalupy: "Ze všech úst slyšeti lze uznání a obdiv, který platí ne tak těm, kteří toto dílo tak pěkně zřídili, jako lidu samému, který jest původcem všech těch originálních tvarů a podob. V tom obdivu pak zračí se i mnoho lásky k celé té milé chalupě české. Cítiť každý příchozí Čech, že to, co tu pod slaměnou střechou skryto, jest cele a opravdu naše, že tu máme věrný obraz českého života, nepodmíněného nějakým vlivem cizím, že tu máme obraz těch míst, ku kterým uvědomělý našinec nemůže pohlížeti jinak než s úctou a vděkem" (viz kolektiv: Jubilejní výstava zemská království Českého v Praze 1891, Praha 1894, s. 121).

Přes německý bojkot výstavy Dr. Richard Drasche-Wartinberg její konání podpořil úpisem 1.000 zl do garančního fondu, tedy ve výši celé třetiny rozpočtu na stavbu České chalupy (viz kolektiv: Jubilejní výstava zemská království Českého v Praze 1891, Praha 1894, s. 39 a 42). Mezi vystavovateli byli také ve Vídni sídlící architekti Schmoranz a Machytka s projektem jeho budovy Lovčího zámečku v Rábech, postavené před 9 lety (viz kolektiv: Seznam umělecké výstavy. Praha 1891, s. 28), ve které "poprvé se ohlašují motivy české renaisance a české stavby lidové. Schmoranz i Machytka patří k oněm českým architektům, kteří koncipují své stavby v jednom kuse, kde vnitřek i zevnějšek mají stejnou váhu, stejnou důležitost a věnují jim stejnou péči přemýšlení a tvoření. Uvnitř hledají největší účelnost, zevně úměrnou vzhlednost a při tom jsou to muži jemného citu pro subtilní ohyb linie, skromnou plastiku, vnitřní logičnost a tichou souladnost" (viz Karel Boromejský Mádl: Umění výtvarná. In: Památník na oslavu padesátiletého panovnického jubilea Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. Praha 1898, s. 73). Tehdy měl již chrudimský rodák František Schmoranz ml. jméno významného architekta s úspěšnými realizacemi např. v Egyptě, který si po vídeňském triumfu na Světové výstavě roku 1873 s kolegou Janem Machytkou otevřel ve Vídni vyhledávanou projekční kancelář. Tam zřejmě v roce 1881 společně přijali zakázku Dr. Richarda Drasche-Wartinberg a vypracovali projekt na jeho Lovčí zámeček v Rábech. V době realizace této stavby již projektovali mimo jiné stavby návrh budovy c. k. Uměleckoprůmyslové školy v Praze (1882), jejímž prvním ředitelem dne 5. 6. 1885 císař František Josef I. jmenoval právě Františka Schmoranze ml. (viz Česká revue, I. roč., 1897, s. 267). Pod jeho vedením "nová instituce navazovala na síť odborných škol, které v druhé polovině devatenáctého století císařský dvůr osvíceně budoval k zajištění hospodářského rozvoje, a stala se první státní uměleckou školou v zemích Koruny české, neboť Akademie výtvarných umění byla v té době ještě soukromým ústavem Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze" (viz kolektiv: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze 1885-2005, Praha 2005, s. 16).

V rábské kronice se uvádí, že v Lovčím zámečku bylo „25 pokojů obytných a 8 místností služebních.“ K hospodářství náležela ještě budova s konírnami a bytem správce (dnes č. p. 58). Strážce letohrádku měl vlastní dům (dnes č. p. 40 „Hájovna“ u hlavní silnice).

Ve sborníku Čechy je Lovčí zámeček charakterizován jako „villa, provedená dle pravidel nejvybranější elegance, se vším pohodlím naší doby, nepohřešující ani telefonického spojení se zámkem pardubským, položená však na úpatí skály, na pokraji lesa, prosta rozhledu a sama zcela zakrytá. Původu jest nového. Nynější majitel Pardubického panství, dr. baron Drasche, známý vídeňský velkoprůmyslník, zbudoval si zde na místě odlehlém letní byt, kde v kruhu rodiny své, nikým nevyrušován, hodlá tráviti doby podzimní. Kéž osvědčila by se pověst, hlásající, že hřích páchaný na Hoře Kunětické slovem nového majitele staven byl. Osudy hradu na Hůře Kunětické jsou velmi zajímavý. Nadšený zpytatel dějin českých hradů a tvrzí, A. Sedláček (1882), praví velice případně, že Kunětická Hora jest obrazem moci veškerého panstva českého. Před husitskými válkami na Hoře nic nebylo, když panstvo české nejmocněji působilo v osudy zemské, stál tu pyšný hrad, a když moc panstva podlehla samovládě královské, zřítilo se také panské sídlo na Kunětické Hoře“ (viz Šubert, František Adolf, ed. a Borovský, František Adolf, ed. Čechy. Díl IV, Polabí. V Praze: J. Otto, [1888], s. 78; reedice: Dr. Justin V. Prášek: Na úpatí Kunětické hory koncem 19. století, Klub přátel Pardubicka, 2008, s. 18-19).

Ke zmínce o telefonickém spojení se zámkem v Pardubicích, kde bylo sídlo velkostatku, můžeme doplnit, že 5. 9. 1895 byl v Pardubicích zahájen provoz 1. telefonní ústředny, měla 18 účastnických stanic (viz Jiří Paleček: Malá kronika Pardubicka do konce 19. století, vydal Klub Přátel Pardubicka 2007, s. 75). Od 15. 5. 1909 mohl majitel Lovčího zámečku a velkostatku užívat přímé telefonní spojení Pardubice - Vídeň a od 30. 12. 1912 přímé telefonické spojení Pardubic s Prahou.  Provoz 1. automatické telefonní ústředny v Pardubicích byl zahájen až 31. 5. 1936 (viz Jiří Paleček: Malá kronika Pardubicka 20. století, vydal Klub Přátel Pardubicka 2010, s. 14, 20 a 56). Propagační leták "Penzionu Ráby pod Kunětickou horou" z roku 1940 potvrzuje, že v Lovčím zámečku byla telefonní stanice č. 3 a že objekt má elektrické osvětlení (viz archív ing. Petra Mlejnka).

O elektrifikaci Lovčího zámečku zatím přesnější údaje nemáme, a tak lze pouze odhadovat, že majitel rozsáhlého velkostatku s privátním telefonickým spojením měl k dispozici i elektřinu. V Pardubicích se poprvé 4 elektrické obloukové lampy Ing. Fr. Křižíka rozsvítily již 7. 9. 1883 v předvečer odhalení pomníku bratranců Veverkových (viz Jiří Paleček: Malá kronika Pardubicka do konce 19. století, vydal Klub Přátel Pardubicka 2007, s. 70). V roce 1903 byla v Pardubicích vystavěna parní elektrárna v Karlově ulici a elektřina uchvátila návštěvníky slavné Východočeské výstavy (25. 7. - 28. 9. 1903) "zvláště za večerů, kdy mnoho elektrických lamp po výstavišti a sta žárovek v sadech Bubeníkových rozlévaly magické světlo" (viz Jiří Paleček: Malá kronika Pardubicka 20. století, vydal Klub Přátel Pardubicka 2010, s. 5). Kronika obce Ráby připomíná, že 27. 3. 1924 "jest v obci zapnut proud v trafostanici. Připojeno na elektrický proud jest jen několik čísel" (hostinec Josefa Formana č. p. 14, dům Arnošta Kopeckého č. p. 9 a Jaroslava Skaly č. p. 8). Elektrický rozvod byl téhož jara prodloužen až na Kunětickou horu, kde se konala velká slavnost (viz Zdena Chvojková a Petr Vorel: Program obnovy vesnice Ráby, nástin historie obce, VČM Pardubice, 1997, s. 7).

Luděk Šorm


Pokud máte jakékoliv náměty, připomínky, fotografie, vzpomínky nebo jiné archivní materiály k textu připravované publikace, prosíme, kontaktuje nás na níže uvedené adrese. Děkujeme.

KRÁLOVSTVÍ PERNÍKU, z. s.
V Perníkové chaloupce č. p. 38
533 52 Ráby u Pardubic
Czech Republic
spravce@kralovstvi.cz
(+420) 602 413 134