Historie obce Brníčko [ Historie (archivní dokument) ]

Název pravděpodobně odvozen od staroslovanského brnije, tj. bláto či hlína. V roce 135O bylo městečko již střediskem panství.
Jméno obce je zřejmě odvozeno ze staroslovanské-ho brnije, tj. bláto či hlína, ale další spojitosti mohou být různé, mohou vést k označení blátivého místa i k pojmenování hradu na hliněném vrchu (podobně jako u Brna); odmítnut byl výklad, který počítal se slovy brnění a obrněné místo. Objevil se také názor, že slovo brnce či brence znamená místo u paty pahorku, na němž byl vystavěn hrad. Obec užívala pečeť se zobrazením kostela, jehličnatého a listnatého stromu a symbolem Božího oka.
Dnešní Brníčko mělo v minulosti mnohem větší význam, protože jeho osudy byly spojeny se zdejším hradem. Poměrně dlouhou dobu byly rozlišovány tři původně samostatné části: městečko Brníčko a vsi Brné a Sluhoňov; Brné bylo uvedeno též jako Dolní Brníčko, i když tomu jeho poloha neodpovídá. V roce 1976 byl k Brníčku připojen dříve samostatný Strupšín.
Obydlené části Brníčka se rozkládají v nadmořské výšce kolem 300 m v kopcovitém terénu Úsovské vrchoviny na východ od Zábřeha a táhnou se podél silnic od křižovatky u myslivny jednak údolím potoka Loučná k Dlouhomilovu a Šumperku, jednak úžlabinou dalšího potoka směrem ke Strupšínu a Rohli (bývalé Brné). Ze silnice do Dlouhomilova odbočuje ještě na konci vesnice směrem k západu spojnice do Kolšova. Téměř polovinu katastru o rozloze 725 hektarů pokrývají lesy.
Počet obyvatel v Brníčku od poloviny minulého století pomalu vzrůstal a dosáhl v roce 1900 čísla 786 ve 102 domech. Po roce 1918 překročil počet obyvatel v této téměř výhradně české obci (v roce 1930 tu byl jediný Němec) 800, ale po druhé světové válce odešlo mnoho rodin do okolních dříve německých obcí a v roce 1950 tu zbylo jenom 585 obyvatel ve 148 domech. Po připojení Strupšína se rozsah hornatého katastru spojené obce zvětšil na 848 hektarů a v roce 1991 zde bylo evidováno celkem 605 obyvatel ve 172 domech, z toho ve vlastním Brníčku to bylo 526 osob a 147 domů zemědělského a rodinného typu.
Na zalesněném kopci, hned nad středem vsi směrem k východu, se tyčí zříceniny hradu Brníčka. Jeho počátky spadají do první poloviny 14. století, neboť původně zdejší území patřilo k nedalekému Dubicku. Svědčí o tom i dochovaný pozdně románský presbytář brníčské kaple. V roce 1350 bylo městečko již střediskem panství, které až do konce 14. století držel rod pánů z Otaslavic; psali se též z Brníčka. Po dalších držitelích, pánech ze Šumvaldu, získal brníčský majetek s městečkem a šesti poddanými vesnicemi před rokem 1434 mocný rod Tunklů, který jej připojil k panství Zábřeh. Přesnější údaje o zpustnutí hradu nejsou známy; částečně byl poničen za válek česko-uherských a roku 1513 se již uvádí jako zbořený.
S Brníčkem bývá nejčastěji spojována první na Moravě zaznamenaná vzpoura poddaných. Asi v roce 1494 poddaní pro přemíru robot při stavění a udržování rybníků přepadli a smrtelně zranili Jiřího st. Tunkla (viz též Zábřeh a Postřelmov). Pověst o potrestání Tunkla, který musel od té doby každou noc, zapřažen do pluhu, orat pod bičem čertů dno Závořického rybníka mezi Lesnicí a Zábřehem,je dodnes známá mezi lidmi v širokém okolí.
Ještě v 16. století se výslovně uvádí městečko a ves, ale v dalších stoletích se Brníčko změnilo v běžnou vesnici, která měla roku 1677 24 used-lých. Roku 1834 mělo Brničko i s Brným a Sluhoňovem jenom 71 domů a 600 obyvatel. O dva roky později je zde uváděna škola. V první polovině 19. století se na zdejším katastru dolovala železná ruda.
Roku 1869 to bylo právě Brníčko, kde byl uspořádán první veřejný tábor českých hraničářů severozápadní Moravy. Obec totiž patřila k důležitým střediskům české části politického i soudního okresu Zábřeh. Za prv-ní republiky zde získávali při volbách nejvíce hlasů sociální demokraté a lidovci. Za nacistické okupace odešla skupina mladých lidí bojovat do zahraničí.
Po osvobození v roce 1945 byla v Brníčku zřízena vedle obecné i měšťanská škola, ale ta byla již následujícího roku zrušena. V padesátých letech se situace v Brníčku nebývale zostřila, ale ani přes velký nátlak se zde nepodařilo založit JZD. Pronikl sem však státní statek z Postřelmova, který v místě založil v roce 1955 farmu a postupně přebíral z různých důvodů půdu zdejších zemědělců. Bývalá lichtenštejnská myslivna se po roce 1945 stala sídlem polesí Lesního závodu v Zábřehu. Brníčko bylo již koncem první republiky známo v okolí svým v té době ojedinělým koupalištěm u Lukasova hostince, ale od války toto zařízení upadalo a bylo obnoveno až v roce 1964. Po vyhoření kina v roce 1966 byla jeho budova přestavěna na kulturní dům, dokončený v roce 1971. Vedle toho byly v Brníčku v roce 1990 tři obchody, restaurace, základní škola nižšího stupně a pošta.
Nad vesnicí se vypíná Hradní kopec (403 m) a na něm zbudoval neznámý stavebník hrad. Jeho hlavní obranný prvek představuje vysoká obvodová zeď s ochozem nahoře, obytné objekty pak byly zřízeny uvnitř. Do hradu se vstupovalo od jihu. V první polovině 15. století přistavěl patrně Tunkl plné věžice vně hradu. Ve vsi stojí filiální kostel Narození Panny Marie. Má pozdně románské jádro, ale později byl barokizován. Další chráněnou památkou je výměnek u bývalé rychty (čp. 124), doklad klasicistní lidové architektury z počátku 19. století.
Brníčko má dva významné rodáky, aktivní bojovníky proti fašismu. Byl to především generálmajor in memoriam Karel Lukas (narozen 1897), aktivní účastník vojenského odboje na západě a vojenský atašé v USA, který byl po únoru 1948 uvězněn a v květnu 1949 podlehl útrapám. Druhý československý důstojník, nadporučík Jaroslav Odstrčil (narozen 1912), byl vysazen v dubnu 1944 jako velitel paraskupiny Calcium na Českomoravskou vysočinu a tam byl také u Netína v červnu téhož roku gestapem zastřelen.